Jde trénovat i jinak?
Nedávno jsem šla zkusit veřejné bruslení. Tu část, že jsem stála na bruslích asi tak podruhé v životě a pravděpodobně jsem na ledě nevypadala vůbec elegantně, vynechám. Zaměřím se na to, co mě zaujalo a vlastně nemile překvapilo.
Kdo jste někdy byl na veřejném bruslení, víte, že se tam vyskytují různé typy lidí. Lidé, co si jdou jen tak zabruslit, amatérští hokejisté, rodiče, co vzali svoje děti bruslit a občas zde probíhají individuální lekce malých budoucích krasobruslařů.
Během mé snahy o udržení se na ledě jsem si několikrát vzala pauzu, během které jsem mohla pozorovat dění na ledě. Mezi všemi lidmi jsem si všimla trenérky bruslení s asi 10 letou krasobruslařskou v roztomilých šatech na krasobruslení a tatínka co tam byl s asi tak 7 letou dcerou, která byla obalená v chráničích a helmě.
Mohla jsem pozorovat 2 různé způsoby tréninku. Trenérka vyznávala metodu křiku, negativního feedbacku a chvílemi jsem byla svědkem toho, že ji lehce přetáhla po hlavě, když holčička neplnila pokyny správně. Trénink probíhal tak, že trenérka zadala, co má dělat a pak s ní jezdila dokola. Když holčička neplnila, co měla, říkala jí pouze negativní feedback, používala věty typu “Proč to děláš takhle špatně?” nebo “Jaktože ti to zase nejde?” a podobně. Když to holčičce nešlo delší dobu, v ten moment použila i mírných fyzických upozornění, viz lehké přetáhnutí po hlavě nebo po noze. Za celou dobu jsem neslyšela jedinou pochvalu nebo povzbuzení. Když uplynula hodina, holčička šla okamžitě z ledu, ani jednou se neusmála a bylo vidět, že nechce ani sama ještě něco dalšího vyzkoušet. Bylo mi jí tak trochu líto. Co mě ale opravdu zarazilo bylo, když chvíli na to za ní šla z ledu paní se synem a já pochopila, že je to její maminka. Najednou celý ten trénink, který jsem zhlédla, měl další rovinu. Na začátku jsem si říkala, že trenérka prošla školou kdysi dávno, kdy se tyto metody používaly běžně a že by ale bylo super, kdyby se sama chtěla vzdělat v novějších přístupech, které jsou více pozitivní a pro dítě motivující. Na konci jsem si uvědomila, že to není jen o trenérech, ale že tento přístup přijde normální rodičům a platí za něj určitě nemalé peníze. Vzdělání je potřeba i zde u rodičů, aby sami žádali jiný přístup ke svým dětem než tento.
Druhou dvojici, kterou jsem pozorovala, byl tatínek s dcerou. Tatínek byl pravděpodobně hokejista, který vzal svou dceru bruslit. Určitě nebyli bruslit poprvé, což bylo poznat z toho, že se dcera dobře vyznala, jak to na bruslení chodí. Tatínek ji nechal volně bruslit. Když spadla, pomohl jí na nohy. Smál se na ni a ona se na něj smála zpět. Zároveň ji ale nijak nevedl a neradil, nechal ji, ať si vše zkouší sama. Když bruslení končilo, bylo vidět, že se jí z ledu nechce a odcházela nadšená a ptala se, kdy půjdou zase.
Obě dvojice jsem pozorovala pouze během jedné hodiny, nekritizuji tedy ani jeden přístup, protože minimálně u dvojice trenérka – krasobruslařka mají za sebou určitě desítky nebo stovky tréninků a tento byl tedy pro mě vytržen z kontextu celého jejich fungování.
Co by ale podle mě šlo dělat jinak je přístup k tréninku. U obou dvojic. Trenérka používala pouze kritiku, nechválila, nepovzbuzovala, nepoužívala konstruktivní feedback. Na její svěřenkyni jsem neviděla žádnou jiskru, žádné nadšení a z dlouhodobého hlediska nevěřím moc tomu, že by jí to tímto stylem tréninku bavilo dalších 20 let. U druhého přístupu mi zase chybělo jakékoliv vedení a rady. Tatínek nechal holčičku ať vše zkouší sama, aniž by jí radil. Na druhou stranu to nadšení, i přes časté pády, z ní bylo znát přes celý stadion.
Každý trenér i každý sportovec je jiný, takže neexistuje univerzální návod, jak to dělat správně. Nicméně každý by si měl položit otázku: “Šlo by to dělat i jinak? Lépe? Jak mohu svému svěřenci co nejvíce pomoct?”
Uvádím pár příkladů, co bych ráda na tréninku viděla u trenérů:
- chvála – trenér by měl svěřence chválit; pokud se sportovci něco povede, pokud se naučí něco nového; neříkám chválit za každou maličkost, ale nezapomínat vždy si najít něco, za co můžete sportovce pochválit; nejlepší chvála je ta za přístup a má největší účinek, který se přenáší do většiny aspektů života; pokud sportovec bude chválen za to, že se zlepšuje a že je jeho přístup je skvělý, bude ho to motivovat snažit se i příště, každý z nás chválu potřebuje a má ji rád
- konstruktivní kritika – nejde vždy pouze chválit, pokud sportovec dělá něco špatně, jasně mu říct, co má zkusit příště jinak, aby se mu to povedlo; pokud se mu něco nepovedlo, snažit se mu vysvětlit, proč se mu to nepovedlo, aby věděl, na co si má dát příště pozor
- radost – mít radost ze své práce, pokud sportovec bude trénován trenérem, který má svou práci rád a baví ho, bude to mít na sportovce jen a jen pozitivní dopad
- plán – každý trenér by měl jít na trénink s tím, že ví přesně, co se bude na daném tréninku dělat a bude to jasně komunikovat sportovci; bude vědět, k čemu daná cvičení jsou a jak to bude zapadat do celého rozvoje sportovce
A pár základních věcí co bych ráda viděla u rodičů:
- chvála – většina rodičů své děti chválí za vše a u dětí to nemívá takovou váhu, i když pokud by zde chvála chyběla, děti by dlouhodobě strádaly; za co může rodič chválit, aby to mělo co největší dopad je přístup, stejně tak jako trenér
- důvěra v trenéra – pokud si rodič vybere klub a trenéra, kterému svěří svoje dítě, měl by danému klubu věřit, nebude to mít nikdy dobrý dopad na dítě, pokud před ním bude trenéra kritizovat nebo pokud se bude hlasitě projevovat během soutěží a zápasů; pokud není s trenérem a klubem spokojen, měl by zvážit změnu klubu a trenéra; pokud se toto děje opakovaně, je potřeba zvážit, kde je opravdu chyba, aby to nemělo na dítě negativní dlouhodobý dopad
- podpora – každé dítě potřebuje podporu, zejména tu emoční; děti si málokdy uvědomují, co jsou rodiče schopni obětovat (finančně i časově), toto si většinou uvědomí až v dospělosti, nebo když mají svoje děti, co ale vnímají, je to, jak moc je rodiče podporují, jak moc jim fandí, jak moc se angažují v dalších aktivitách spojených s klubem nebo sportem obecně
- naslouchání a zdravá motivace – u všech rodičů bych ráda viděla to, že svým dětem naslouchají v tom, co je baví a co by chtěli dělat; někdy se to může lišit od představ rodičů, pokud tomu tak je, rodič by měl být schopen podporovat děti v tom co opravdu chtějí a zdravě je motivovat
Co tedy zkusíte na dalším tréninku udělat jinak?
